Výběr je důležitý...

Jeden životní příběh, na jehož začátku stála situace neobvyklá pro porodní asistentku a taky i pro mě. 

Začalo to tím, že i když porodní asistentka většinou zná své "klientky" předem, jednoho rána jela k úplně neznámým lidem. Protože od prvopočátku, co jsem zjistila, že čekáme dalšího potomka jsem o svém porodu měla úplně jinou představu. A tak bych ráda alespoň touto cestou sdílela pár slov, na které dříve nebyl čas, možná příležitost.... Všechny děti jsem porodila v nemocnici na Fifejdách, ale porod mé třetí dcery byl pro mne zde natolik stresující a neprobíhal, jak jsem očekávala. Proto jsem plánovala napočtvrté z mého pohledu daleko alternativnější porodnici v Havířově a hlavně jsem chtěla zvolit možnost ambulantního porodu, která je u nich zcela běžná. První chvíle a sžívání se s novým členem rodiny prožívat ve známém prostředí domova. Byť jsem u třetího porodu navštívila den otevřených dveří v porodnici Fifejdy, vyslechla si přednášku o tom, jaké jsou dneska možnosti, alternativní polohy, napářky, porodní vany, židličky,.... prostě všechny ty vymoženosti, které mi  při předchozích porodech nebyly umožněny. Místo toho noční můra dvou a půl hodinového ležení na zádech na "koze", kdy pro mne byla tato poloha velmi nekomfortní a bolestivá. Když jsem v kontrakcích šla intuitivně alespoň v rámci možností na bok, do pro mne alespoň trochu úlevové polohy, hned jsem slyšela PA ne ne ne, netočte se, ležte. Už to bude.... Jenže "už to bude" trvalo ještě další dvě hodiny, které šly trávit určitě příjemněji. No příjemněji, jak se to vezme, pro mne určitě ano, ale pro stávající PA bylo pohodlnější toto. Tak rodičko mlč, už to bude. V tu chvíli se můj sen a představy, které jsem si odnášela ze dne otevřených dveří zcela rozplynuly. Zatím co můj muž měl na co koukat (blondýny oblíbené vždy a všude ) a pochvaloval si, jak jsme dobře dopadli, protože celou dobu měl na sále krásnou mladou slečnu, která byla byť sebeklidnější a hodná, tak velice nezkušená. On se kochal, já si připadala s rukou v pochvě u každé druhé kontrakce jako pokusný králík. Ale v jednom měla pravdu, jednou to skončilo a naše dcera přišla na svět. Žádná euforie....jen úleva, že je to za mnou. Opuštění porodního sálu s pocitem, že tohle už nikdy nechci zažít. Že, byť jsme měli ještě z umělého oplodnění sedm embryí v kryobance, tento horor už přenechám jiným. Ale jak se říká, člověk míní, život mění....a nám se podařilo otěhotnět přirozenou cestou. Těhotenství to bylo nádherné, velmi aktivní a spokojené. Od prvopočátku jsem zjišťovala možnosti, četla články, recenze na nemocnice. Jen aby bylo vše jinak. A bylo. Jednoho dne se i tento sen rozplynul a já zjistila, že se ten náš prďola ambulantně zrodit zřejmě nechce a tak si postavil hlavu, doslovně. A tak už si tam pěkně zůstal hovět. Najednou všechny plány byly ty tam a přede mnou strašně krátká doba na to, připravit se na porod koncem pánevním. Zjistit všechny možnosti. Vše rozhodnout během 14 dní? Zlý sen. Nastaly bezesné noci, opět získávání informací, možností, neuvěřitelný tlak, stres. Věděla jsem, že mám tři možnosti: obrat, císařský řez, nebo pokus o vaginální porod koncem pánevním. A jak se říká, každá rodička to má v hlavě srovnané jinak. Zatím co jedna běží na obrat třeba druhý den, mě v tu chvíli běželo v hlavě, jak se při něm mimino dusí, padají ozvy, nebo třeba umře, protože přeci musí mít fyziologicky nějaký důvod, proč je tak jak je. Porod koncem pánevním zažila spousta žen jako krásný a nakonec byly hrdé, že vše zvládly. Ale v hloubi duše moje trauma z předešlého porodu házelo na tuto variantu okamžitě červenou. Věděla jsem, že porod bývá delší a bolestivější, nesmí se nijak urychlovat, prasknout moc brzy plodová voda,... já měla navíc všechny děti čtyřkilové a to by asi taky nebylo úplně košér. Nu a tak přesto jak vám asi připadám jako silná a rozhodná žena, která si jde za svým, byla jsem rozhodnutá, že v tuhle chvíli raději obětuji sebe, své tělo, než si pak něco vyčítat, kdyby malý nebyl v pořádku a tak císař byla jasná volba. Moje priority a porodní plány se najednou srazily do jednoho jediného = žádná separace!!!! Mít možnost dítě stále u sebe. Jenže jsem si najednou připadala jako malé dítě před nástupem do první třídy. Nevěděla jsem, jak to nejlépe udělat, pro kterou nemocnici se rozhodnout, nechtěla a ani jsem to neuměla rozhodnout sama. Potřebovala jsem nutně někoho, s kým bych si o všem popovídala, svěřila své pocity, představy. Kontaktovala jsem tedy paní Janu Čurdovou, kterou jsem už nějakou dobu sledovala, její příběhy, články. Ta mi řekla, kde a jak to v nemocnicích chodí, jaké má která z nich možnosti, jak by se v té situaci rozhodla ona. Při té příležitosti došlo i na návrh, že pokud bychom si chtěli být opravdu jistí, že se věci budou odvíjet opravdu jak chceme a nebudeme muset spoléhat jen na to, zda bude dostatek personálu na naše alternativy, máme zkusit soukromě PA, která tam bude jen pro nás, bude mít čas nás sledovat, věnovat se nám a my tím pádem nebudeme každý jinde. Já na JIP, manžel vyhnán domů a syn plačící někde v postýlce na novorozeneckém čekajíc, kdy uplynou další tři hodiny, aby cítil svou mámu. Po odchodu z předporodního vyšetření jsme s manželem vše probrali v klidu doma a rozhodli se, že varianta PA soukromě je nejlepší volba. Usedám k telefonu, nervózní, nevím, kde začít, vytáčím číslo..... A na druhé straně asi ANDĚL a když zaznělo ANO půjdeme spolu do toho, jako by ze mě vše opadlo. Cítila jsem, že ač to vše dopadlo jinak než člověk plánuje, vše bude jak má být. V den porodní asistentka přišla naprosto klidná, vyrovnaná, s úsměvem. Člověk jako by měl pocit, že se známe léta. Důvěra v člověka na první pohled. Vše mi vysvětlila, na vše odpověděla. Srdečně se nám začala věnovat, jako by šlo o osoby, které už dávno zná. Neskutečná opora!!! Brala všechna naše přání, jako by byla samozřejmostí a i přesto, že nastaly situace (třeba zavedení tampónu, kterým chci potřít to bezbranné, čerstvě vykulené nemluvně) na nic neřekla no fuj, nebo to po mě nechtějte. Vše probíhalo jak má, s láskou, úctou k novému životu, respektem a tolerancí. Všude okolo jsem slýchala jen neee císař, to je velká břišní operace, to není žádná sranda. A já jsem neskutečně ráda, že jsem všem těmto lidem mohla dokázat, že doba už je jiná, že i takto může být porod krásný, neomezující, zvládnutelný. A za to všechno vděčím jen a jen porodní asistentce Báře !!! Z celého srdce!!!! Žena může být sebesilnější a odhodlaná, ale nakonec stejně nejvíc rozhodnou lidé okolo. Porodní asistentka Barča vstoupila do mého života jen krátce, jen na pár chvil, časem jistě v té spoustě žen a párů zapomene, ale v mém srdíčku bude vždy hluboce vrýtá !! Kéž by se dal vyjádřit všechen ten vděk a pokora k její práci, ale hlavně k NÍ jako člověku, protože o tom to je nejvíc. Bude navždy mým andělem. Jen ji patří to obrovské DĚKUJI, to obrovské uznání !!!!